Volba palivového dřeva neovlivňuje jen délku hoření, ale i to, jak rychle kamna dosáhnou provozní teploty a jak stabilně ji udrží. Tvrdost dřeva je přitom dána především hustotou jeho hmoty. Obecně platí, že tvrdé dřevo hoří pomaleji, vydává více tepla na jednotku objemu a tvoří kvalitnější uhlíky. Měkké dřevo naopak hoří rychleji, snadněji se vznítí a hodí se spíš na rychlé přiložení nebo na roztopení.

Rozdíl mezi tvrdým a měkkým dřevem se projeví už při zakládání ohně. Smrkové nebo borové dřevo se štípe snadno, má nižší hustotu a rychle předá plameni dostatek energie. Pokud hledáte způsob, jak správně využít měkké dřevo na podpal, vyplatí se vsadit na menší štípaná polena, která se rozhoří během několika minut. Tvrdé dřevo, jako je buk, dub nebo jasan, naopak potřebuje delší náběh, ale pak hoří klidněji a déle.

V praxi se osvědčuje kombinace obou druhů. Podpal z měkkého dřeva nastartuje tah komína a vytvoří základní vrstvu žhavých uhlíků. Na tu se pak přikládá tvrdé dřevo, které drží teplotu a snižuje frekvenci přikládání. Kdo topí výhradně měkkým dřevem, musí počítat s častějším doplňováním paliva a vyšší spotřebou. Naopak samotné tvrdé dřevo bez správného podpalu může v kamnech doutnat a zanášet komín.

Průběh topení tedy závisí na tom, jak dobře dokážete oba typy dřeva zkombinovat. Důležité je i dostatečné vyschnutí paliva, protože vlhké dřevo bere teplo na odpaření vody a ochlazuje spalovací prostor. Rozdělení dřeva podle tvrdosti tak není samoúčelné – přímo ovlivňuje účinnost kamen, tvorbu kouře i množství zbytkového popela.